Jaroslav Havlíček byl český spisovatel, který se řadí mezi nejvýznamnější představitele domácí psychologické prózy. Narodil se dne 3. února 1896 v Jilemnici jako mladší ze dvou synů v rodině tamějšího učitele Josefa a Julie Havlíčkových, jeho matka rozená Knýová byla dcera nadlesního z okolí Chlumce nad Cidlinou. Rodina ještě s jeho starším bratrem Josefem bydlela v Jilemnické Dolení ulici čp. 54, kde prožil celé své mládí. Jaroslav byl chatrného zdraví a v roce 1904 prodělal vážný zápal plic. Od roku 1909 studoval na jičínské reálce a gymnáziu kde také v roce 1913 odmaturoval.

Po maturitě prožívá léto 1913 v Jilemnici a jak se později úkáže bude patřit k nejdůležitějším obdobím jeho života. Ve své tvorbě se k němu vrací jako k bezstarostnému času studentského veselí, kde se zároveň prvně shledává se svoji femme fatale a budoucí ženou Marií, dcerou jilemnického mydláře. Rád by studoval malířství na UMPRUM v Praze, ale rodiče mu zakáží nejen toto studium, ale studium v Praze jako takové. Nastupuje tedy v roce 1914 na roční abiturientský kurz při Obchodní akademii v Chrudimi. Do Prahy se dostává až následující rok, kdy začne studovat obor obchodních věd na ČVUT. Ve studiu však nevyniká a navíc válečná atmosféra té doby ho spíše rozptyluje.

Roku 1915 byl jako jednoroční dobrovolník odveden do první světové války k 74. pěšímu pluku do Kadaně. V Jablonci absolvuje důstojnickou školu. Nemá však vojenské ctižádosti a jeho jedinou ambicí je vrátit se jako raněný do jilemnického lazaretu. Na frontě je celkem třikrát, v lazaretu dvakrát. Zúčastnil se bojů v Rusku, v Itálii a v roce 1919 na Slovensku. V roce 1919 obnovil vysokoškolská studia a začal v rámci praxe pracovat jako úředník v Živnostenské bance v Praze. Svá studia však již nedokončí respektive jich zanechal pro nedostatek času a zůstáva v bance pracovat až do konce svého života.

Když pak na VII. všesokolský slet v roce 1920 do Prahy přijede i podkrkonošská župa, setkává se opět i s Marií Krauseovou, která je však již zasnoubena. Přesto obnovují svůj vztah, který byl doposud poměrně složitý. Oba milenci roku 1921 v Jilemnici vstupují do svazku manželského. V roce 1922 se jim narodí syn Zbyněk a odstěhují se do pražské Krče a o dva roky později přijde na svět dcera Eva. V roce 1929 se přestěhují do rodinného domu na Spořilově.

Od poloviny 20. let se kromě své práce v bance věnuje také literatuře. Narozdíl od svých současníků, kteří co napíší to také včas publikují, Havlíček do literárního světa vstupuje velmi nesměle psaním veršů a básní a jen tu a tam zveřejňuje svá díla. Tato bezradnost násobená osobní uzavřeností a plachostí mu také léta bránila navázat kontakt s literárními vrstevníky. Za pomoci známého jeho otce, Antala Staška, se mu povedlo vydat verše v časopisu Zvon roku 1924 a od té chvíle se začíná Havlíček postupně prosazovat a publikovat v časopisech. Těžiště jeho tvorby se začíná přesouvat k próze a vydává povídky v časopisech Cesta, Severa Východ a zejména v Lumíru. Poezii se věnoval příležitostně dál, ale nezveřejňoval ji.

V roce 1925 píše první delší text, vzpomínkovou prózu Máňa, kterou pro sebe opatřil podtitulem Povídka o mé ženě. V této povídce se vyznává z lásky ke své ženě Marii a vzpomínkám na mládí. Rukopis této první rozsáhlejší prozaické práce se v Havlíčkově pozůstalosti nedochoval. Povolení k uveřejnění původně zcela intimního záznamu získal Josef Rumler od Marie Havlíčkové, která také provedla změny v osobních jménech, uvedených v textu. Doplněna o črtu Marie Havlíčkové O Jardovi vyšla vzpomínková próza Máňa v nakladatelství Kruh, Hradec Králové 1981.

Havlíčkovy prózy charakterizuje silný lyrismus, častý je snový prvek dětství, kterým Havlíček poetizoval realistický obraz maloměsta. Projevuje vyzrálý vypravěčský talent, cit pro dokonalou stavbu děje, schopnost vycítit tragiku životních situací, smysl pro konkrétnost sociálního prostředí a citlivou analýzu lidského nitra. V roce 1930 sepsal soubor próz Zánik městečka Olšiny, který vyšel posmrtně roku 1944. Pro celou Havlíčkovu tvorbu je typický motiv smrti a tendence k cykličnosti, která se projevovala již v počátcích. Kořeny těchto obrazů tkví v častých a vážných nemocech, které Havlíček prodělal v dětství a dospívání a jež tak ovlivnily i jeho povahové vlastnosti. Zřetelně se to pak ukázalo až po autorově smrti, kdy byly z pozůstalosti uveřejněny povídky z dvacátých a třicátých let. Sám Havlíček na přelomu těchto let vydal pouze dvě bibliofilie: roku 1929 Knihožrout a roku 1931 Smrt bibliomanovu.

Havlíčkova autorská bezradnost a jeho pochybnosti o kvalitách vlastní tvorby jsou příčinou toho, že když v roce 1935 vydává svůj první román, je ve skutečnosti autorem šedesáti povídek a má v rukopisech první verze románu Neviditelný a novely Synáček.

První román, který Havlíček tedy vydává se má jmenovat Petrolejové lampy, ale nakladatel změní název na Vyprahlé touhy, až později je přepracován a posmrtně vydán v roce 1944 konečně jako Petrolejové lampy. Následují romány Neviditelný (1937), Ta třetí (1939) a Helimadoe (1940), povídkový cyklus Neopatrné panny (1941) a novela Synáček (1942).

Osobnost a také pocit odpovědnosti vůči rodině a starost o její hmotné zabezpečení nedovolily Havlíčkovi zvolit si nejistotu svobodného povolání spisovatele. Tvůrčí práce se vzdát nechtěl, věnoval se jí tedy ve svém volném čase a po nocích. V březnu 1943 Jaroslav Havlíček onemocněl chřipkou, dostal zápal plic, přidružil se i zápal mozkových blan. Dlouhodobé přepínání sil a celkové vyčerpání přispělo pravděpodobně k tomu, že Havlíček umírá 7. dubna 1943 večer, v nemocnici na Bulovce. Poslední rozloučení se zesnulým spisovatelem se uskutečnilo dne 14. dubna 1943 ve strašnickém krematoriu, kde nad rakví promluvila spisovatelka Jarmila Glazarová.